O dýchání jen tak, jako když po dešti kapky z listů dávají polibky Zemi

Ležíme na modré matraci, hlavu na žlutém polštáři a zaplavuje nás hudba. Těsně vedle nás sedí Člověk a pluje s námi v proudu rytmů a tónů. Dotýká se nás svou péčí a svým soucítěním. Péče a soucítění. Dalo by se říci, víceméně běžná slova. Když však naplníme jejich smysl zcela a vrchovatě, stávají se z nich poklady nedozírné ceny. Co to je za zvláštní chvíle, které oživují prameny ve vědomí a dávají vznik opravdové blízkosti lidí? Mnohým to připadá nepravděpodobné nadnesené, někdy i protivné. Škoda. Jsou však i lidé, kteří zázrak blízkosti, vzájemného citu a zodpovědnosti přijímají jako přirozený stav mezi všemi živými tvory. S obyčejné modré matrace a žlutého polštáře si jej odnášejí sebou, ať odcházejí kamkoliv. Okolí jim často nedovolí, aby se podělili. Zůstává v nich, věřte nevěřte, vždy kousíček pokladu. Mohou jej násobit a dělit se s každým, kdo přijímá a rád opětuje. Jsou to kapky s listů po dešti, které kladou svá ústa na ústa Země.

Zdena