O holotropním dýchání jen tak, jako když po dešti kapky z listů dávají polibky Zemi

Ležíme na modré matraci, hlavu na žlutém polštáři a zaplavuje nás hudba. Těsně vedle nás sedí Člověk a pluje s námi v proudu rytmů a tónů. Dotýká se nás svou péčí a svým soucítěním. Péče a soucítění. Dalo by se říci, víceméně běžná slova. Když však naplníme jejich smysl zcela a vrchovatě, stávají se z nich poklady nedozírné ceny. Co to je za zvláštní chvíle, které oživují prameny ve vědomí a dávají vznik opravdové blízkosti lidí? Mnohým to připadá nepravděpodobné nadnesené, někdy i protivné. Škoda. Jsou však i lidé, kteří zázrak blízkosti, vzájemného citu a zodpovědnosti přijímají jako přirozený stav mezi všemi živými tvory. S obyčejné modré matrace a žlutého polštáře si jej odnášejí sebou, ať odcházejí kamkoliv. Okolí jim často nedovolí, aby se podělili. Zůstává v nich, věřte nevěřte, vždy kousíček pokladu. Mohou jej násobit a dělit se s každým, kdo přijímá a rád opětuje.

Jsou to kapky s listů po dešti, které kladou svá ústa na ústa Země.
Bubny „live“ na týdnu holotropního dýchání – srpen 2004
Celková charakteristika působení bubnovací skupiny z pohledu vedoucího profesionálního umělce.
Performers:
Alan Vitouš, conduktor ( 1946, profesionální perkusionista, zabývající se alternativními přístupy) spolu se třemi facilitátory, ovládajícími hru na bubny.
Performing :
Bubeníci spontánně improvizovali, nebyly žádné nacvičené sestavy. Situováni byli na jedné z kratších stran obdélníkové místnosti, kde se uskutečňovala seance. Hráno bylo akusticky, bez mikrofonů, nebo jiného elektronického vybavení, v zámecké, dřevem obložené místnosti o přibližných rozměrech 5x15 metrů. Trvání jednotlivých seancí bylo přibližně tři až tři a půl hodiny. Při první seanci měla bubnovací skupina snahu zachovat obvyklý sled průběhových oddílů v hudebních blocích, při druhé seanci byla struktura volnější. Čas od času se někteří hráči se svými nástroji vydali mezi dýchající, aby podle potřeby podpořili proces některých jednotlivců.
Instruments :
2x native Americans Log drum with Buffalo skins,
3x African Bougarabou drum,
2x African Djembe drum,
1x African Dundun drum,
2x Arab Doumbak drum,
1x Shaman frame drum,
2x Bellplay, (zvonkohra)
3x African Balafon, (xylofon)
Rattles, Bells, Woods, Kalimba, African string instrument,further percussion instruments.
Feedback :
někteří účastníci ocenili dlouhé souvislé plochy bez přerušení, niterné, zemité, otevírající dosud nepoznané duchovní oblasti, zbavené zatěžujících kulturně kodifikovaných asociací, akcentující přírodní archetypy. Někteří naopak měli potíž se splynutím se zvukovou součástí seance.
Zpráva o holotropním týdnu ve dnech 4. – 11.8. 2002 v zámku Hluboš u Příbrami
  Pracovní skupina, která už řadu let uskutečňuje víkendy holotropního dýchání v mateřské škole na Zbraslavi, připravila počátkem letošního srpna, v pořadí už třetí prožitkový týden. V něm byly tři dny věnovány holotropnímu dýchání a tři dny věnovány různým psychologickým hrám, příjemným a zajímavým aktivitám zaměřeným na péči o tělo a na rozvíjení rozličných schopností všech přítomných. Nechyběla hudba různého druhu, bubnování, taneční pohyb. Zlatým hřebem týdne bylo divadelní představení „Jak se muži a ženy dali dohromady“, jehož režisérkou byla lékařka skupiny Jarmila Němcová-Schauerová. Herecký soubor tvořili členové holotropního pracovního týmu i někteří účastníci celkové skupiny. Představení bylo neobyčejně působivé, vtipné a svěží. Celý týden, podle anonymní ankety, se účastníkům líbil. Ocenili práci všech pracovníků, atmosféru, půvaby historického interiéru zámku a velice si chválili krásný přilehlý park. Pro tyto přednosti většina odhlédla od nikoliv plně komfortního ubytování ve starých zámeckých pokojích. Podpořilo to postoj nás všech, kdy více než plné osobní pohodlí, si ceníme jiných hodnot. Lze říci, že všichni účastníci zaujali moudrý a tvořivý postoj s vřelým porozuměním vůči všemu, co v tomto týdnu zažili a spolu také celým srdcem tvořili. My, kteří jsme tento holotropní týden připravovali a ze všech svých sil uskutečňovali, všem účastníkům moc děkujeme.
Zdena a spolupracovníci
    Proč  
    Sdělování  
    O holotropním dýchání jen tak  
    Nahlédnutí do života s Holotropní terapií  
    Živé bubny na Hluboši 2004  
    Zpráva o Hluboši 2002  
       
       
       
       
       
       
       
       
   

Proč?

          Veliké plochy deštného pralesa na Borneu jsou ničené zakládáním plantáží na produkci a zpracování palmového oleje. Mizí tím životní prostor orangutanů. Nadace na ochranu těchto lidoopů vytvořila centrum, kde se skupina lidí ve dne, v noci stará asi o 450 dospělých jedinců a mláďat – sirotků. Dospělí orangutani se potulují po prostorách svého zničeného domova a hledají potravu. Ochránci nacházejí osiřelá mláďata a jejich zabité matky. V místech plantáží jsou pohřbeny desítky lidoopů. To je lidské dílo ve jménu ekonomického zisku. Pohled do nedaleké budoucnosti je hrozivý: s největší pravděpodobností do deseti let deštné pralesy na Borneu zmizí. Zmizí i orangutani, součást nejen živočišného, ale celkového přírodního souručenství na planetě. Každý článek přediva života, který lidé zničí, přibližuje konec lidské existence na Zemi.

 Kdo jsou lidé, kteří si takto počínají? Proč to dělají?

            Jsou to ti, kteří vidí jen úzký okruh svého blahobytu, svých výhod, své chtivosti, své moci. Nechtějí za žádnou cenu slevit ze svých egocentrických požadavků. Používají vedle přímé kořistnické cesty i nejrůznější charitativní a údajně demokratické kamufláže. Často se ohánějí argumentem, že veškeré ziskové podnikání dává možnost obživy tisícům lidí. Nelze tuto možnost poskytovat i ochranou a pěstováním všeho živého? Využíváním bohatství planety aniž bychom ji vykořisťovali a plenili? V naší době pokročilého vědeckého poznání by to mělo být možné. Tomu stojí v cestě vláda zisku. Tato devastující vláda vytváří celosvětově provázanou síť. Avšak její kořeny tkví v každém člověku, jehož vědomí je uvězněno v koridoru jeho krátkozraké chtivosti po libosti různého druhu bez ohledu na skutečnou prospěšnost svou i svého okolí. Proti takovému egotropnímu vědomí stojí vědomí holotropní. V něm se prostor úzce osobního koridoru rozšiřuje na veškeré živé tvory a na vše, co tvoří naše životní prostředí, včetně vesmíru.

           Někomu se může zdát, že je toho na jedno lidské vědomí příliš. Přes panující nazírání, naše přirozenost si s tím ví rady. Spontánně vše integruje v každodenním počínání a tvoří harmonickou kvalitu života. Bohužel naší přirozenosti vydatně překážejí vzorce myšlení a jednání po tisíciletí směřující především k osobním výhodám. Je velmi těžké čelit tomuto tlaku v nás i v našem okolí.

            Stanislav Grof se svou ženou Christinou  vytvořili způsob, jak v sobě probouzet schopnost překračovat meze své chtivosti a stávat se tvořícím elementem celkové propojenosti se vším. V dřívějších dobách  vytvářeli lidé rozličné postupy, které měly směřovat ke stejnému cíli. Vnímáme-li pokročilou globální krizi ve všech oblastech našeho života, konstatujeme, že tyto snahy nebyly příliš účinné a pokud přetrvávají, výsledek není lepší. Manželé Grofovi vytvořili metodu, která se soustřeďuje na individuální prožitky, průzory do jiné dimenze vědomí. Probouzejí se jimi dávné vrstvy uvědomování, překryté stinnými stránkami civilizačního procesu. Lidí usilujících o takové probouzení, i jinými způsoby, není málo. Vykonávají mnoho proto, aby zvrátili ničivé dopady vlády osobního zisku. Dokud však holotropní vědomí nebude vědomím těch, kdož mají moc, budou dál vymírat živočišné a rostlinné druhy, budou dál, a stále rychleji, mizet postačující podmínky pro existenci lidí na Zemi.

             Když se nad tím zamyslíme, neptáme se „Proč“, ale „Jak“ tomu můžeme zabránit.

 		  
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
   
 		  
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
       
Jedno z nahlédnutí do života s Holotropní terapií v České republice
Jsem lékařka s psychiatrickou specializací a pracuji ve své soukromé ordinaci. Jsem žačkou profesora Stanislava Grofa. Nyní již patnáctý rok používám metodu Holotropní terapie (dále HT). Při své celkové odborné činnosti. Kombinuji ji s verbálními psychoterapeutickými postupy a s některými jinými druhy zážitkové terapie. Pozoruji ve většině podstatně pozitivní výsledky tohoto způsobu práce, aniž mi vyvstává potřeba zasahovat farmakoterapií. Vzhledem k hmotným podmínkám svého pracoviště, se nezabývám léčbou akutních psychotických stavů a ani, bohužel, bouřlivými průběhy psychospirituálních krizí. Ostatní průběhy a podoby těchto krizí, jakož i jiné poruchy duševní rovnováhy se nacházejí, podle mé zkušenosti, v možnostech výše uvedené pomocné péče. Rovněž pro mne závažnou činností je pořádání pravidelných intenzivních víkendů HT pro zájemce, kteří absolvovali základní tělesné a psychické vyšetření v mé ordinaci. Bývají to skupiny asi třiceti lidí, většinou mladšího a středního věku. Účast některých má psychiatricko-psychologickou indikaci, někteří mají zájem o sebepoznání a osobnostní rozvoj, někteří jsou pouze zvědavi. Celou akci uskutečňuje tým lidí různého věku, s převahou mladších ročníků. Spolupracují se mnou na tomto díle v průměru deset let. Jsou velmi zkušení ve facilitátorské práci a oddáni jejímu smyslu. Jsou také dobře obeznámeni s teorií, spjatou s tímto jejich působením. Se spolupracovníky organizujeme také, většinou po dvou letech, týden HT v různých lokalitách České republiky. Takový týden obsahuje vedle seancí HT řadu aktivit, doplňujících a podporujících dosah veškerého potenciálu holotropních stavů vědomí. Při poslední akci jsme dvakrát místo reprodukované hudby začlenili živé bubnování několika amatérských nadšenců pod vedením profesionálního bubeníka. V průběhu seance se přizpůsobovali prožitkům účastníků a někteří se také individuálně věnovali jednotlivým dýchajícím v rámci své celkové produkce. Asi u poloviny účastníků seance při bubnech jsme pozorovali hluboké dosahy do sebepoznání a vhledů do skutečností jejich života. Podle jejich sdělení byly intenzivnější, než při reprodukované hudbě a častěji se dotýkaly hranic mystických prožitků. Organizujeme rovněž v mezidobí mezi intenzivními víkendy HT tzv. „facilitátorské dýchání“, určené pro pracovníky týmu. Při této příležitosti jsme několikrát zkusili „dýchání na ticho“, zcela bez účasti hudby. Asi polovina ze skupiny pozorovala rovněž hlubší vhledy do své osobnosti a různých oblastí svého života aktuálně v popředí. Častěji se objevovaly prožitky, blízké transpersonálním, mystickým. Dlužno poznamenat, že to byli jednotlivci, kteří absolvovali již desítky seancí HT a pronikli do značné hloubky možností metody a potenciálu holotropního stavu vědomí. Tímto konstatováním nezmenšujeme význam speciálně sestavené evokující hudby pro metodu a význam hudby vůbec pro rozvoj duchovních oblastí člověka. Avšak i Ticho, jak pozorujeme má svůj konkrétní, dalekosáhlý transcendentní význam. O tom ostatně máme mnoho informací v celé historii lidstva. Tolik nahlédnutí do našeho, ač malého, přispívání do praxe transpersonální psychologie a celkového snažení o individuální objevování celostnosti lidské bytosti. Za sebe a za všechny, kdož se se mnou na tom podílejí, vyslovuji hluboký vděk a úctu tvůrcům metody Holotropního dýchání a učitelům v této široké životní sféře, paní Christině Grofové a profesoru Stanislavu Grofovi.
MUDr. Zdenka Kmuníčková

 

Sdělování
 Při holotropním dýchání se často dovídáme něco o sobě, něco o lidech kolem nás, o přírodě, o životě, někdy i o Bohu. Nevím jak, nevím odkud, jednou jsem se možná i já něco dozvěděla. Jak to bývá, člověku se chce povídat nebo psát o tom, čeho je pln a s čím na chvilku obývá Vesmír. Tak se stalo, že je tu "Trocha povídání s Pánem Bohem".

Ty! Říkám Ti Pane Bože, protože 2002 let křesťanství a i jiné počty let jiných náboženských směrů a filozofií, nejsou poryv větru. Celá naše kultura z nich vyrůstá a jsou v nás jako to nejhlubší a nejjemnější kořání.
Tak se nediv, že já nevím nic lepšího, než oslovit Tě Pane Bože. Nevím, zda jsi někdo, zda jsi něco. Vím, že nemáš jméno, nelze Tě nikterak po našem lidském způsobu popsat, označit, jakkoliv definovat. Nevím o Tvém bytí nic, jen ve mně někdo ví, že jsi. Ten někdo (nebo něco?) tě vnímá jaksi nelidsky a tudíž nevysloveně. Z tohoto jevu však jakoby vylétají malá světýlka a každé vždycky na chviličku ozáří něco lidského a pozemského ve mně. Někdy to zůstává zářit napořád, někdy se to zase potemní. Je to kód, který někdy moje mysl rozluští a transformuje do výjímečné chvilky prozření nebo jen do zcela banálních (pro někoho) zpráviček. Kupříkladu: "Jsi pěkně chamtivá, nech toho!" Nebo: "Ty závidíš, nestydo!" A tak podobně a rozličně. Jsou však také zprávičky, netýkající se mé osoby, které mně vženou slzy do očí svou nepopsatelnou dobrotou a krásou. Jsou také zprávičky nevýslovné v nejvnitřnějším smyslu slova. Pak se mi zdá, že někde z dáli o mne lehce zavadí něco, nejen mimo planetu Zemi, sluneční soustavu, možná i něco mimo - Vesmír?, Nekonečno?, Absolutno?.
Jak si to tak všechno svým omezeným způsobem dávám dohromady, jsou asi všechny ty tajemné doteky velmi důležité a je na nás, abychom je luštili a luštili. Abychom byli neustále na příjmu a pokoušeli se nacházet ten správný dekódovací způsob. Abychom věděli, že jsi to Ty, Pane Bože, kdo námi prostupuješ. Kéž se nám vždy podaří nabídnout Ti chléb a sůl a povídat si s Tebou. Každý po svém, celou svou podstatou i nepodstatou. Kéž se nám podaří, abychom si do toho povídání s Tebou nedali od nikoho mluvit a nenechali se od nikoho poučovat, jak ty řeči s Tebou vést. My to totiž všechno víme, jak a co. Kdo si myslí, že tomu tak není, pozor!

Je to past na nás nachystaná kdekým a kdečím, nejčastěji námi samotnými.